Na mnohých fórech a facebookových skupinách, ale i v odporných článcích z vědeckého prostředí čteme o tom, co je vědomí. Stovky pohledů, stovky názorů. Stovky a tisíce obsahů mysli. Přitom je třeba vždy vycházet jen a jen ze své vlastní zkušenosti a z tohoto místa se snažit pojmenovávat. Téma vědomí jsme se dotkli už v předchozích článcích a budeme se ho dotýkat stále. Protože bez vědomí to nepůjde.
Tentokrát si vědomí vykreslíme skrze nádherný příběh z YouTube, který jsem shlédla a dojal mě. Dojal mě proto, že spojuje zážitek blízké smrti a širší pohled na to, co jsme, jaká je naše podstata a povídá ho pán pokrývač, který jak říká – loni přečetl svoji první knihu:). Jmenuje se Davor Pranjics a vy si můžete pustit video v Němčině, a pokud nevládnete Němčinou jako já, zapněte si automatické titulky buď do Angličtiny, nebo rovnou do Češtiny.
Davor – pokrývač původem z Bosny, hovoří o dvou zážitcích. První zážitek, který dosud bezstarostně žijícího puberťáka donutil zamyslet se nad životem, byla autonehoda, která se stala v jeho šestnácti letech. Davor popisuje, jak měl s kamarády nasednout do auta, jak vždy seděl vepředu na místě spolujezdce. Tu noc se stalo něco, co předtím nikdy. Kamarád, tichý bezkonfliktní kluk najednou trval na tom, že bude sedět místo Davora. Dohadování a přetahování se, trvalo dlouhé minuty, konflikt eskaloval, a tak Davor navrhl, aby oba seděli vzadu a nedošlo tak k bitce. Kamarád po chvíli souhlasil. Za několik minut se jejich auto nekontrolované řítilo proti sloupu, po nárazu se několikrát převrátilo, řidič byl vymrštěn několik desítek metrů na cestu. Přesto všichni vyvázli jen s lehkým zraněním. Místo spolujezdce bylo ovšem totálně zničeno – nikdo, kdo by na místě seděl, by neměl šanci přežít.
Druhý zážitek se stal v baru asi půl roku na to. Tentokrát to bylo v ranních hodinách. Bar byl plný známých, Davor seděl na židli, když cítil v ruce i v noze silné mravenčení, které postupovalo celým tělem. Najednou se ocitl ve vesmíru. Letěl obrovskou rychlostí a v jednu chvíli věděl odpovědi na všechny otázky – ptal se, kde jsem? A bylo mu odpovězeno, jsi mrtvý. Viděl obraz někoho, jak leží na zemi a kolem něj jsou lidé, dokonce viděl kamaráda s dlouhými vlasy, o kterém nevěděl, že je v baru také přítomný, jak se sklání nad tělem. Nebyl to pro něj v tu chvíli žádný problém, byla to malá věc. Pak si ovšem uvědomil, že má problém – a to spoustu nevyřešených věcí, rodiče, kamarádi. Všechny jeho problémy z pozemského života byly tam, byl si jich vědomý, ale vlastně ani to nepředstavovalo skutečný problém. Pak se zaměřil na své tělo – zvedl ruce a vnímal, že má tělo, ale žádné ruce neviděl. Přitom byl přítomný víc než kdy předtím. A zeptal se – co jsem tedy já?
A pak přišla věta – všechno, co je!
Jsem všechno, co kdy bylo, co kdy bude.
Pak popisuje, jak zprava přišla jakoby záře, světlo, spíše pocit světla. A přišel pocit. Pocit tepla, dobra, pocit, který cítíme, když uděláme něco pro druhého. Ten vjem se znásoboval, dvakrát, desetkrát, stokrát, až ho naplnil jako balón, rostl, expandoval, pak Davor slyšel několikrát svoje jméno, uslyšel ton iiii a ocitl se na svých nohách stát v baru. Kamarádi na něj zírali – mysleli jsme, že jsi mrtvý, nemohli jsme tě probudit, říkali. V nemocnici se přišlo na to, že Davor má kritický nedostatek železa.
Po několik měsíců cítil velký smutek, že se vrátil na Zem. A ke všemu tady byla ona věta – Všechno, co je. Jak si to mám vysvětlit – jsem všechno, co je. Jsou dvě možnosti – buď je všechno kolem mě nějaká počítačová simulace. To odmítl, pak tady byla druhá možnost – já interaguji sám se sebou. Všichni jsou já. To taky ve svých šestnácti letech také odmítl. Jak můžu být tam tím člověkem? Všechno to zlo světa… To je taky hloupost. Přijal jediné možné vysvětlení pro něj – byly to halucinace.
Tento příběh je krásný příklad toho, jak prožijeme, procítíme skutečnost, víme, že to tak je. Pak ovšem přichází na scénu mysl. Přijde až po, ex post a začne myslet, vymýšlet, vysvětlovat, obhajovat, popírat prožité.
Mysl popírá zkušenost.
Ten pocit… Ten pocit, když uděláme něco pro druhého a nic neočekáváme. Ten poct, kdy překročíme strach z toho, co řekne okolí, co řekne člověk, který se topí a my mu přes veškeré společenské konvence, nabídneme pomocnou ruku. Nabídneme… Zasáhneme i v moment, kdy to ostatní považují za nadbytečné. To se přeci nedělá, neptej se ho, nezasahuj. Kolikrát jsme všichni v životě měli poct, že máme něco udělat a neudělali? Postavit se za druhého i za cenu rizika vyloučení ze skupiny. Strach nás drží v pasti.
Čím přímější mysl, tím jasnější, krystaličtější pravda. Neplatí to vždy, ale v tomto případě stoprocentně. Tento pokrývač, který donedávna přečetl svoji teprve první knihu, došel skrze své zážitky k holé pravdě – Já jsem vše.
Prozření druhé.
Byl jsem doma. Představte si to nejkrásnější místo, ať už je to moře, nebo hory, to je jedno. Jste na tom nejkrásnějším místě. Žádné problémy, všechno jen to nejlepší. Ale… Má to ale háček. Žádné další dítě nepřijde a nezaklepe na dveře – pojď si hrát. Pojďme spolu něco zažít. Tady máme spoustu dětí na hraní. Celou školku:). Zde můžeme mít vztahy, zkušenosti.
Když toto do důsledku pochopíme, prožijeme, procítíme, že jsme všemi a vším, neznamená to, že se nebudeme bránit, když nám někdo bude chtít ublížit. Uděláme vše, co je třeba, ale víme, že je to hra. Že je to hra, která někdy bolí, někdy je nesnesitelná, ale za tu jízdu to stojí. Hluboko pod všemi nánosy, je totiž TO – hluboký mír a klid, láska, radost, krása, jednota. A víme, že když někdo ubližuje, že je to z nevědomosti. Ze strachu. Protože neví, že i on je vším, co je.
Abychom ještě odpověděli na otázky z nadpisu článku – existuje kolektivní vědomí? Mají vědomí rostliny a zvířata? Pokud je oddělenost iluze, může pak být tisíce, miliardy různých vědomí, která jsou na sobě nezávislá a od sebe oddělená? Nebo je to všechno součástí pozemské hry? Krásné i děsivé hry na člověka…
Články pro vás píše Vendy – zapálený teoretik, fascinovaný krásnými příběhy o bezpodmínečné lásce a jednotě. Co mě osobně na těchto příbězích nejvíc přitahuje a fascinuje, je změna, která se uděje lidem po takových zážitcích. Mnozí změní priority, ba i celý život. Vrací se zpět beze strachu s vědomím, že ty jsi já a já jsem ty, že jsme jedno a to, co dělám druhému, dělám sám sobě.
Strach nás ovládá víc než cokoliv jiného, proto je důležité, zbavovat se ho a žít svůj život odvážně a pravdivě.
Měli jste vy nebo váš blízký nějaký pozoruhodný zážitek? Chcete se o něj podělit? Napište mi na mail: zpravyzesvetla@seznam.cz