Anketa z facebookové skupiny v angličtině. Jaké bylo nejvíc překvapující nebo život měnící poselství, které jste si odnesli z vašeho nde?
Ve své touze po příbězích jsem se přidala do Fb skupiny Near death experiences.
Padl tam od uživatelky Asa Bathseba tento dotaz z nadpisu.
Dotaz, který míří přesně na cíl. A to mám ráda. Bez zbytečné omáčky. A já vám teď řeknu, napíšu, jaké padaly odpovědi. Tedy – otázka zněla:
Jaké bylo nejvíc překvapující nebo život měnící poznání, které jste si odnesli z vašeho zážitku blízké smrti? A některé z odpovědí:
- Intenzita lásky v nebi.
- To, že toto je jen sen.
- Že já jsem zodpovědná za svoji depresi, ne okolnosti.
- Jediná věc, na které záleží, je láska. Ne dům, ne auto, ne práce. Láska.
- Že nic tady na Zemi není skutečné. Jen láska je.
- Jsme věční, toto místo je iluze, je to jako probouzení se ze snu – toto místo už nikdy více nepůsobí skutečně. To, co nazýváme nebem, je mnohem skutečnější. Žij, miluj, směj se, to je jediné, na čem záleží. Nedovol strachu, pochybám nebo lítosti, aby tě zastavily. Tento život není nic než mrknutí ve tvém věčném životě. Užij si ho, není tady žádné špatné rozhodnutí, vše vede na to stejné místo – domů.
- Že není žádné peklo a že KAŽDÝ je vítaný na druhém břehu.
- Má vlastní moc a hodnota. Že musím plně přijmout svůj život a přestat o sobě pochybovat. Pokud neubližuji druhým, není tady žádné dobře nebo špatně, žádný hřích.
- Že budeme soudit sebe sama na základě toho, jak jsme se chovali k druhým. Že to, co dělám druhému, dělám doslova sám sobě, budete cítit bolest druhého, kterou jsme způsobili.
- Vše je propojené.
A pro mě nejkrásnější odpověď – vše, co si s sebou vezmeš, je láska.
Vše, co si s sebou vezmeš, je láska!
Je vlastně jedno, jestli daný příběh splňuje všechna kritéria zážitků blízké smrti, jestli odpovídá tabulkám, jestli se stal při klinické smrti nebo při velkém strachu nebo při tripu s houbičkami.
Jediné, co je skutečné, je láska. Je změna, která se lidem uděje uvnitř po takovém zážitku. A tato změna nejde zpochybnit, je trvalá a patrná pro blízké okolí.
Pár vteřin či minut často stačí k naprosté změně priorit, charakteru, reakcí.
Lidé referují, že se stali klidnějšími, že se zbavili strachu ze smrti, že najednou vidí svůj život s větší lehkostí.
Mnozí lidé vypovídají, že i když například nebyli před svým zážitkem špatným člověkem, neubližovali, nekradli, byli milí na své sousedy, přesto se našlo něco, co mohli udělat s větší laskavostí. Mohli reagovat jinak. Mohli dávat najevo víc svou lásku k ostatním. A třeba jen malinká epizoda z jejich dětství, kdy třeba řekli něco svému sourozenci, co ho v tu chvíli mrzelo, jen toto, byl důvod, se vrátit na Zem a napravit to.
Jednat s větším pochopením, větší laskavostí, nejdříve se nadechnout, počítat a pak až něco říct, jak je to někdy těžké…
Třeba jen, říct někomu, že ho máme rádi. Překonat ostych a udělat první krok. Nečekat stále, že ho udělá ten druhý.
Taky říct, jak se zrovna cítíme, jaké máme pocity, přiznat sobě a hlavně druhým, co se ve mně odehrává. I když to zrovna není moc pěkné a líbivé, vědomé a rozumné. Mít odvahu, jít s kůží na trh, dát najevo i to hnusné a bolavé.
Ale zároveň platí i to, že když to neuděláme, když nebudeme odvážní, když nebudeme laskaví, že pořád platí, že budeme láskyplně přijatí. A teď si mnozí řeknou, cože??? Ten h…, který ubližuje, krade, pomlouvá nebo snad dokonce vraždí, bude láskyplně přijat? Kde je potom spravedlnost? Kde je trest? A kde máš tu lásku, o které jsi psala? Kde je ta láska, když se dějí takové věci, když někdo ubližuje? Jaký smysl má taková krutá hra?
A já vám řeknu – smyslem je láska. Smyslem je láska. Láska bez jakýchkoliv podmínek, jakéhokoliv odsouzení, jakékoliv viny. Protože a teď pozor – Bůh nezná utrpení.
Bůh nezná utrpení.
Utrpení zná jen to, co je oddělené. To, co si myslí, že je oddělené. To, co není skutečné. Utrpení zná pouze ego. Mysl. Bůh sám na sebe dobrovolně zapomene, aby mohl hrát pozemskou hru. Daň za tuto hru, je utrpení. Bůh nezná utrpení. Bůh jenom je, neposuzuje, nerozděluje.
Z pohledu mysli, ega, je to ovšem nepochopitelné a ano, součástí této hry, musí být spravedlnost, policie, vězení, trest, zákon a pořádek. Z pozice Vědomí je vše, jak má být. Vše se děje, jak má. Vše je sen Boha, jsem osobou, jsem Bohem, jsem zločincem, jsem soudcem, jsem štíhlý, jsem tlusťoch, jsem hladovějící, jsem boháč. Vše se děje najednou, vše se děje v jeden okamžik, vše je věčné, nemá konce, nemá začátku.
Je tady totiž jen jedno Vědomí, které předstírá, že je rozděleno na miliardy individuí. Ale tímto uvědoměním hra nekončí, jízda teprve začíná…