Jsou zážitky blízké smrti skutečné? Co lidé prožívají při klinické smrti?

Generuje hmota vědomí? Máme důkazy pro život po životě? A potřebujeme je vůbec?

Mozek generuje vědomí. Mozek je zodpovědný za to, jak se cítíme, jak konáme, a když nastane mozková smrt, zemře i vědomí. Říkáme – naše vědomí, kdo jsme tedy my, když máme vědomí? Jsme tělo? Komu se to děje, kdo je onen pozorovatel? Jedna část mozku pozoruje, co se děje jiné části mozku? Kdo nebo co je to, co si uvědomuje? Kdo nebo co je to, co si uvědomuje, že si uvědomuji, že prožívám? Položil si někdy tuto esenciální otázku některý ze zarytých materialistů? Možná ano, ale jistě si na ni odpověděl nějak sofistikovaně podle tabulek a naučených vzorců a ignoroval přitom logiku věci. Zastavil se před první překážkou, kterou nepřekonal, ale podlezl.

Materialismus je ještě stále náboženstvím mnohých. Stejně jako jiná náboženství je i toto založeno na víře. Víře, že hmota generuje vědomí. Jedni si myslí, že po smrti přijdou do ráje, pokud budou dodržovat pravidla, další věří, že se rozpustí ve vesmírném prachu a stanou se jeho součástí.

Abychom se dobrali k odpovědi na otázky z nadpisu, musíme se ptát po vzoru východních mudrců – kdo jsem já? Měl jsem někdy zkušenost, že jsem nebyl? Že jsem neexistoval? A pokud bych ji přece jen měl, kdo by byl tím, kdo ji měl? Abych si mohl uvědomit cokoliv, co se mi děje, museli by tu být dva – ten, komu se to děje a ten, kdo si to uvědomuje. Abych si mohl uvědomit, že jsem přestal nebo začal existovat, musí tady být něco nebo někdo, kdo si to zkrátka uvědomuje. Toto je základní a zásadní otázka. Kdo jsem? A měl jsem někdy zkušenost, že jsem nebyl?

Já jsem je cesta, pravda a život.

Možná jsme už zašli příliš daleko, více se na toto téma podíváme v dalších článcích, teď se vrátíme zpátky k nde (z angl. near death expierence neboli zážitkům blízké smrti).

Zážitky blízké smrti, které zaslechneme, přečteme si nebo pokud máme to štěstí, sami zažijeme, nám otevírají brány poznání.

Oponu zapomnění, která je ovšem žádoucí pro fungování tady na Zemi. Dávají nám ochutnat vědomí jednoty a také bezpodmínečnou lásku. Vědomí jednoty a lásku bez otázek.

Zážitky blízké smrti nám dávají ochutnat vědomí jednoty a bezpodmínečné lásky.

Tyto zážitky nepřicházejí jen ve stavu tzv. klinické smrti, ale i v okamžicích ohrožení života, velkého strachu, stresu. Známé jsou příběhy lidí, kteří v ohrožení života zažili během pár vteřin něco, co změnilo celý jejich život.

Jaké jsou základní aspekty, které nejčastěji lidé zažívají?

Tunel – člověk se ocitá v tunelu na jehož konci je světlo. Někteří líčí, že tunelem pluli, jiní, že se pohybovali světelnou rychlostí.

Setkání se světelnou bytostí – lidé potkávají průvodce, kterého důvěrně znají, který je s nimi propojen. Bytost je většinou vysoké postavy, má světelné tělo a někteří vnímají i její pohlaví. Jiní ji vidí jako bezpohlavní. Co je u všech popisů totožné – čiší z ní bezpodmínečná láska.

Promítání života – často zažívají tzv. life review – říkáme, promítl se mi celý život před očima. Některým je toto spuštěno automaticky, jiným promítne jejich život bytost světla. Co je velmi důležité – zažíváme celý život do všech detailů znovu, vše najednou a hlavně – zažíváme to, co jsme prožili, co jsme řekli a udělali, ale z pohledu těch, se kterými jsme život sdíleli. Cítíme, jak se cítili ostatní, když jsme jim něco řekli, zle se na ně podívali apod.

Setkání s příbuznými – někteří se setkají se svými zemřelými příbuznými. Často právě od těchto příbuzných přichází impuls, že ještě nenastal náš čas a máme se vrátit.

Výstup z vlastního těla – častý fenomén je vystoupení z vlastního těla a pozorování například své vlastní resuscitace.

Zkreslené vnímání času – mnozí referují, že ačkoliv jejich nde trval podle vnějších okolností jen pár vteřin či minut, pro ně to byly často hodiny, roky nebo zkrátka popisují bezčasí.

Jak si tyto zážitky vysvětlují materialističtí vědci?

Oficiální vysvětlení je, že toto vnímání zážitků způsobuje vlna elektrické aktivity mozku. Vysoká mozková aktivita by podle vědců mohla vést ke zvýšenému stavu vědomí. Podle některých je mozek v době umírání aktivnější než v bdělém stavu. Pomineme li otázku, co je to vlastně vědomí a jestli vůbec může být nižší či vyšší, jestli má nějaké úrovně, opět se dostáváme k základní otázce ze začátku článku – je vědomí v těle a je generováno hmotou? Pokud toto kdokoliv prohlásí, měl by podat také důkaz a vysvětlit to, jak hmota – mozek, generuje ono vědomí. Protože dosud na tuto otázku nikdo neodpověděl. Jak hmota dá vznik samotnému vědomí.

Dále si věda často plete pojmy korelace s kauzalitou. Fakt, že se při pozorování aktivuje část mozku neznamená, že tato část mozku způsobuje pozorovaný jev. Podívejme se na toto v příkladu s rádiem. Pustíme si v autě rádio, to přijímá signál, hraje. Když se nám rádio porouchá, když přestane přijímat signál, znamená to, že se porouchal přijímač, ale to, odkud je hudba vysílána, to funguje nadále. Tam žádná porucha nenastala a tento vysílač je naprosto nezávislý na přijímači.

Zážitky blízké smrti jsou tedy podle vědců, alespoň podle té části, která zastává materialistický pohled pouze halucinacemi, způsobenými poslední aktivitou v mozku, která je nadměrně zvýšená.

Jak si ale vysvětlit případy, kdy dotyčný přesně popsal, co se dělo s jeho tělem, jak reagovali lidé kolem, dokonce v některých případech přesně popíše, co dělali jeho příbuzní v okamžik jeho klinické smrti přesto, že byli v jiné místnosti, nebo dokonce v jiném městě či zemi.

Jeden příběh za všechny, který je dobře znám, popsaný v literatuře.

Případ Pam Reynolds.

Případ známé americké zpěvačky a skladatelky se zapsal do dějin výzkumů nde zážitků. V roce 1991 bylo Pam diagnostikováno aneuryzma. Musela podstoupit radikální operaci, při níž muselo být její tělo zchlazeno na teplotu 10°C. Pacientce muselo být zastaveno srdce, krev z těla byla odčerpána. Žádná srdeční aktivita, žádný tep, žádná aktivita mozku, nic. Tělu je podán lék, který ho zbaví veškeré mozkové aktivity. Mozek by tedy neměl být schopen jakékoliv myšlenky ani vzpomínky. Do uší byly navíc pacientce vloženy malé přístroje, které měly monitorovat její mozkovou činnost v průběhu celého zákroku a přes které nemohla slyšet cokoliv ze sálu, protože vydávají zvuk cvakání.

Pam během operace podle svých slov vystoupila z těla, viděla své tělo seshora. Viděla sál, lékaře, sestry. Potkala také svoji zesnulou babičku a další příbuzné.

Po svém návratu do těla popsala přesně nástroj, který byl použit při operaci, popsala lékaře a sestry, kterých bylo na sále přesně tolik, kolik Pam spočítala, když byla venku z těla. Po své operaci žertovala se svým manželem o tom, co viděla, bavila se svými halucinacemi, ale personál se nesmál. Nemohli pochopit, jak žena, která neměla žádnou srdeční ani mozkovou aktivitu, nekolovala jí v těle ani kapka krve, jak mohla přesně popsat nástroj, který se sestavuje vždy až po uspání pacienta. Připomíná elektrický kartáček přesně, jak Pam popsala a jak řekl její ošetřující lékař – Pam ho nemohla vidět před operací. Dále popsala hlas ženy během operace, předem přitom předem nevěděla, že její kardioložka je žena, popsala, co tato žena řekla. Popsala celý průběh operace.

Takové příběhy nejsou ojedinělé a nelze je vysvětlit halucinacemi a mozkovou činností. Pam zemřela v roce 2010 na selhání srdce. Po svém zážitku řekla, že jestli se toto stane každému na konci života, pak nevidím problém!

Jsou ale i takoví vědci, lékaři a hlavy pomazané, co se nezastaví před prvními naučenými dogmaty, ale dělají to, co má dělat každý skutečný vědec ze své povahy – zkoumají.

Mezi takové odborníky patří možná nejznámější Dr. Raymond Moody, psycholog, který se ve své praxi věnoval těm nejhorším vrahům a zločincům. V roce 1975 napsal svoji slavnou knihu Život po životě, kterou dedikoval svému kolegovi psychiatrovi George Ritchiemu, jež zažil klinickou smrt, při které měl zážitek blízké smrti.

Moody na základě tohoto vyprávění započal svůj slavný výzkum. Sám Moody k tomuto přistupoval skepticky a teprve až před několika lety po několika napsaných knihách, stovkách vyslechnutých příběhů a několika vlastních zážitcích, sám sobě připustil, že život po životě skutečně existuje.

V dalších článcích si řekneme o jiných pozoruhodných příbězích nejen z knih Raymonda Moodyho, ale představíme si i příběhy současné a to i ty z naší země.

Ve světě se těmito fenomény zabývá mnoho odborníků. Jsou to z velké části lékaři či vědci, sestry, kterým zážitky jejich pacientů vrtaly hlavou a pustili se do práce. Díky nim máme k nahlédnutí dokonce klinické studie prováděné v lékařských zařízeních. Tady jsou některá jména současníků – badatelů v tomto oboru. Dr. Pim van Lommel kardiolog z Nizozemí, Dr. Peter Fenwick – neuropsychiatr a neurofyziolog z Anglie nebo Dr. Bruce Greyson – americký psychiatr a mnozí další, kteří se nezastavili před strachem a začali si klást otázky. Touha po pravdě byla silnější než strach ze špatné pověsti nebo dokonce ztráty zaměstnání.

Toto jsou teoretici, kteří sami nezažili zážitek blízké smrti, ale jejich vlastní praxe je přesvědčíla, že smrt není konečná. Další se řadí k druhé straně – k těm o kterých se píše – k praktikům, neboť se jim v životě poštěstilo zahlédnout za oponu a zažít na vlastní kůži to o čem je celý tento blog Zprávy ze světla.

„Láska vítězí, ať strach je sebevětší.“ —  Michelangelo Buonarroti

Články pro vás píše Vendy – zapálený teoretik, fascinovaný krásnými příběhy o bezpodmínečné lásce a jednotě. Co mě osobně na těchto příbězích nejvíc přitahuje a fascinuje, je změna, která se uděje lidem po takových zážitcích. Mnozí změní priority, ba i celý život. Vrací se zpět beze strachu s vědomím, že ty jsi já a já jsem ty, že jsme jedno a to, co dělám druhému, dělám sám sobě.

Strach nás ovládá víc než cokoliv jiného, proto je důležité, zbavovat se ho a žít svůj život odvážně a pravdivě.

Měli jste vy nebo váš blízký nějaký pozoruhodný zážitek? Chcete se o něj podělit? Napište mi na mail: zpravyzesvetla@seznam.cz